V dobách, kdy se na svazích Doubravické hory pásla stáda strakatých kraviček, chtěl jeden ze zvědavých pasáčků nahlédnout pod její kamenný plášť. Každá hora skrývá své bohatství. Mech, les a tráva na stráních tiší ozvěnu jejího nitra. Jen někdy dovolí smrtelníkovi, aby odhalil tajemství. Slujemi, jeskyněmi a chodbami vydechují hory s chladem i své pozvání.
Doubravická hora se vypíná nad krajinou jako pevnost. Z lesa vykukují tváře skal, vyhlodané deštěm a cizelované větrem. Pod zelenými duby, které daly hoře jméno, se v létě červenají jahody, z jara září v trávě trsy petrklíčů.
Kdysi objevil malý Kuba při svých toulkách na jižním úpatí Doubravické hory puklinu zakrytou křovím. Očím pasáčků neunikne nic, znají každý kámen, každý strom, ptačí hnízda i zaječí pelíšky. Nakoukl dovnitř. Kameny při okraji jeskyně se leskly jako zlaté. Udělal pár kroků, světlo však brzy pohltila tma, jen tu a tam se cosi zalesklo. Snad to byly kapičky vody nebo zlaté střípky, jimiž hora k sobě vábila. Jeskyně se prudce svažovala dolů do nitra. Chlapec zvedl kamínek a hodil jej před sebe. Po chvilce se začaly ozývat zvláštní zvuky, připomínající tichý zpěv nebo zvonkohru. Udivený pasáček chvilku poslouchal, ale pak polekaně spěchal raději na sluneční světlo. Vzdálená zvonkohra mu však tiše zněla v uších a v jeho duši zůstal zvláštní stesk, protože uslyšel zpěv kamenů. Na chvilku se zastavil a poslouchal znovu, jak ho země volá. Zdálo se mu, že jej něco láká do světa v podzemí. Místa, která znal a kudy chodil, mu najednou připadala jako hladina oddělující dva světy.
Když vyšel z jeskyně, ani se nemohl po stráni rozběhnout, jak bývalo jeho zvykem. Příští den jej vyzvání hory lákalo znovu. Chtěl objevit její tajemství. S obavou v srdci zapálil u vchodu do jeskyně louč a skrze síť pavučin vstoupil na vlhké kameny. Po několika krocích se plamínek zachvěl a zhasl. Kuba se rázem zastavil, stejně jako jeho dech a srdce, které se pak rozběhlo o to hlasitěji.
“Příště se nedám odradit”, řekl si “vezmu si lepší světlo.” Večer, když ve stáji hledal starou lampu, se ho ptal výměnkář, k čemu ji potřebuje. Chlapec se přiznal, že našel tajemnou jeskyni, v níž zpívá kamení.
“Tam sídlí duchové hory, kteří hlídají poklad v hlubině a jen jednou za dlouhý čas jej otevírají pro člověka,” pověděl mu. “Musíš však jít k jeskyni sám, jinak tě dovnitř nevpustí. Říká se, že před lety tam zabloudily děti. Teprve za mnoho let prý přišly do vsi, kde je už nikdo neznal, a hledaly svou rodnou chalupu. V ní už však bydleli jiní lidé a ti jim vyprávěli, že se kdysi v hoře ztratily dvě děti, když šly na jahody. Malí poutníci prý zase odešli a ve vsi se vyprávělo, že to byly ony ztracené děti, které se vrátily domů. Byly asi někde, kde neplyne čas.”
Povzbuzen vyprávěním, vydal se chlapec příští den k hoře znovu. Bloudil po stráni mezi kameny, ale svou zpívající jeskyni hledal marně. Někde mezi křovím se před ním ukryla.
Často se pasáček vracel na stráň, ale píseň kamenů už neslyšel. Poklady však chtějí být objeveny, a proto zvonivá píseň Doubravické hory cinká dál i v pověsti. Hora čeká.
