Zkamenělé stádo

Před dávnými časy v každé chalupě v Doubravici chovali dobytek, který společné pásl obecní pastýř. Vyháněl stádo z vesničky na úpatí doubravické hory a tam je celý den popásal. Hospodáři svěřovali pastýři značný majetek,protože kráva bývala půl živobytí, ne-li celé. Když se starý pastýř Vávra po čtyřiceti letech věrné služby roznemohl, padla na všechny hospodáře velká starost. Vyhlásili tedy po okolí, že hledají spolehlivého člověka pro obecní službu.

Až o vánocích, kdy všichni odpočívali a jen koledníci chodili od stavení ke stavení, zabušil na vrata rychtářova statku neznámý člověk. Byl zachumlaný, že mu do tváře ani vidět nebylo.

“Hospodáři,” zahuhlal, “hledáte pastýře, slyšel jsem.” Nebylo s podivem, že přišel o svátcích. Na Štěpána není pána, říkalo se dříve. O službu se hlásili noví pacholci a děvečky a stará čeleď mohla voně odejít. Hospodář si příchozího nedůvěřivě prohlédl a po chvilce váhání jej vpustil do dvora.

“Zatím zůstaneš u nás v čeledníku,” řekl. “Nazítří se domluvíme.” Nový pastýř se mu moc nelíbil a tejně byla ještě zima a dobytek přežvykoval voňavé seno ve chlévech.

“Budeš pást asi čtyřicet krav, nějaké jalovice, telata, ovce a kozy,” řekl mu druhý den rychtář a přislíbil střechu nad hlavou v obecní pastoušce, deputát v obilí, hrachu, nějaký brambor, kousek uzeného, něco od peří a pár zlatek do kapsy. Plácli si a služba byla domluvená.

V zimě pastýř vypomáhal v hospodářství při opravě nářadí. Když přišlo jaro a tráva začala rašit, zapráskal jednoho dne na návsi bičem a ze vrat dvorů chalup a statků se váhavě vykolébaly krávy. Když hospodyně a děvečky uviděly nového pastýře, vyprskly smíchy: “To je ale fešák. To se krávám srazí mlíko, až ho uvidí,” dodala jiná a všechny znovu vyjekly.

“Jen aby to s nimi uměl,” říkaly ty starostlivější.

Byla to vskutku podívaná. Kožich měl až na paty, umaštěný, urousaný, a to se ví, že nevoněl. Na hlavě hučku,která pamatovala lepší časy. Jedním okem koukal na Močidlec a druhým do Nečtin. Mžoural, zpříma se na nikoho podívat nemohl. Hlavu nakláněl na stranu, škubal ramenem a ve vyšlapaných dřevácích pajdal jako nepovedený čert. Nikdo ho neznal, ani čelední knížku neměl. Bafal z porculánky s dlouhým troubelem, pěkně zdobené lesklým kováním, nadouval červené tváře, ježaté vlasy mu trčely zpod hučky na všechny strany. Měl ovčáckou fenu Kaču, ale ani ona nebyla žádná krasavice. Na rozdíl od svého pána však byla milá a přítulná, zbytečně neňafala. Za kus chleba nebo pohlazení vycenila přátelsky zuby a hned pochopila, co se od ní chce.

Tak pestré stádo se pastýři ještě nikdy nesešlo. Některá kráva byla celá hnědá jako právě vyloupnutý kaštan, druhá černá jako uhel, jiné mezi rohy zářila bílá lysinka, nejvíce bylo strakatých červených a rohatých. Pastýř několikrát zavolal:”Honem, Kačo,” a stádo bylo ve chvilce seřazené jako kavalérie pře útokem. Však to byl také pes hodný svého jména. Lítal a točil se kolem stáda jako čamrda. Tu krátce zaštěkl, tu rafl krávu nad kotníkem tak šikovně, aby nedostal od dobytčete kopanec.

K večeru se pastýř se stádem vracel. Zdáli bylo slyšet cinkání zvonců. Děti a děvečky čekaly v otevřených vratech a krávy se za stálého kolíbání loudavě vracely do svých chlévů. Tak tomu bylo pár dní a obavy hospodářů z nového pastýře se zdály být zbytečné.

“Snad jsme mu křivdily,” říkaly si ženské, když se jim dobytek vracel z pastvy v pořádku. Trávy se zelenalo na stráních Doubravické hory dost a dost a ve stádu přibývalo telátek, jehňátek, kůzlátek.

Až jednou se všechno změnilo. Hospodyně se chystaly k večernímu dojení. Krávy se vrátily z pastvy za soumraku a selky a chalupnice zasedly na nízké stoličky ve chlévě a čekaly, že do díže začne jako obvykle crčet z nalitého vemínka mléko. Krávy bez zájmu mlaskavě přežvykovaly a odháněly mouchy. Z vemen však neukápla ani kapka mléka. Marně se dojičky snažily, marně kravám domlouvaly a trpělivě je hladily.

“Co to dnes s tou naší stračenou, bělkou, černuchou je?” vykřikovaly v různých obměnách. “To přece není možné, snad je někdo uhranul nebo je pastýř málo napásl či špatně napojil,” říkaly si pro sebe. “Vždyť přece na stráních Doubravické hory je tráva šťavnatá! Že je ten šelma vydojil,” napadlo nakonec mnohé.

Rozezlené ženy se téměř jako na povel vyřítily ze všech stavení na náves. Pastýř seděl rozvalen na kožichu pod lípou, klidně pokuřoval. U nohou, hlavu na tlapkách, mu ležel věrný pes. “Co jsi s nimi udělal, ty lumpe, tys je vydojil, vždyť nedávají ani krapet mléka,” nadávaly hospodyně jedna přes druhou a ukazovaly prázdné dojačky.

Pastýř se ani nepohnul a přimhouřenýma očima se díval na selky. Jen Kača se vztyčila, tázavě se podívala na pána a na rozkacené ženské. Jedno ucho jí viselo dolů a tvářila se, že se tomu divadlu směje. “On snad spí a bafá ze spaní,” řekla jedna z žen. “Však my ho probudíme,” volaly ostatní a chystaly se na pastýře. Ten se však sám pohnul, pošoupl si klobouk na temeno a chraplavě zakřičel: “Co, já že jsem je vydojil? To je pustá lež, ani jedné jsem se nedotkl. Ať zkamením, jestli to není pravda!” dušoval se.

Selky se po sobě podívaly, kroutily nedůvěřivě hlavami a pomalu se začaly rozcházet. U vrat se ohlédly, zda ještě ten darebák sedí pod stromem, a jedna jako druhá usoudily, že by mu již neměly krávy svěřovat. Ale kde teď honem sehnat jiného pastýře! Toho večera neměli nikde čerstvé mléko, snad jen trochu zkyslého od včera.

Nazítří vyháněl pastýř dobytek nanovo. Selky se starostlivě dívaly za svými kravkami a napomínaly pastýře: “Dej na ně lepší pozor,” volala jedna. “Ať se v pořádku vrátí,” nařizovala druhá, “nebo uvidíš!” Ten se však znovu hájil: ”Na mou duši, že jsem se jich ani nedotkl, jsem nevinný, ať zkamením, je-li tomu jinak.” Za chvíli se jim i s kravami ztratil z dohledu, jen z dálky zaslechly jeho volání: “Honem, Kača, žeň, žeň!”.

Schylovalo se k večeru, ale obvyklé bučení a štěkání nebylo slyšet. Dávno minula hodina, kdy se stádo vracívalo z pastvy, a slunce zapadlo za obzor. Selky marně od vrat vyhlížely své kravky. “Kde jsou?” ptaly se jedna druhé. “Dnes zašel nějak daleko, že se tak dlouho nevracejí,” uvažovaly s obavami. Již zvonilo klekání, ale po pastýři a stádu ani vidu. “Už tu měl dávno být,” počítaly společně. “Proč jen se nevrací, už bude brzy tma,” říkaly si starostlivě. Nakonec se hospodáři usnesli: “Půjdeme mu naproti, musíme ho najít!” Večerní soumrak a pochybnosti stínily jejich duši i zrak. Sotva došli do poloviny stádem vyšlapané cesty vedoucí k Doubravickému vrchu, zdálo se jim, že v dáli vidí svůj dobytek. Pásl se na stráni, už rozeznávali jednotlivé kusy. Nic se však nehýbalo. Šli tedy blíž. “To je přece náš pastýř, to naše stračena, to naše telátko i s krávou,” volali smutně. Stáli mezi kameny. Křivopřísežný pastýř i s dobytkem byl proměněn v kámen. Tak se zkamenělé stádo pase u Doubravice dodnes. Lidé si ukazují podivné balvany a říkají dětem: “To je pastýř, který lhal a byl potrestán, jak si sám vybral. Kdo bude lhát, tomu se tak stane,” varují. Ve výroční den proměny je slyšet z kopců psí vytí. Pes prý se zachránil, protože Kače se žádný z balvanů nepodobá. Štěká a šikuje kamenné stádo.